I.

Kocour v botách

Byl jednou jeden Janek. Byla to andulka (papoušek) a patřila jednomu Lukášovi. A ten Lukáš byl moc chudý. Jediná jeho obživa byla produkce Janka. Jenže Janek nebyl moc ukecaný andulka, a tak většinu roku měl Lukáš bídu s nouzí nastěhovanou v chalupě. Postupem času musel prodat HI-FI věž, která mu byla stejně na nic od té doby, co mu odpojili elektřinu. Jednou ráno, když chtěl jít do města s papouchem, našel v kleci místo Janka kocoura. Janek propadl beznaději. Janek byl sežranej nějakým vypelichaným kocourem. Ale kocour věděl, co se sluší a patří a s Lukášem se o papouška rozdělil. Lukáš už se chystal, že se oběsí, když tu kocour promluvil:
„Co blázníš, chceš se zabít?“
Lukáš se lekl, ujely mu nohy a už visel. Nebýt toho, že trámy byly shnilé a lano zpuchřelé, tak by zde možná pohádka končila, ale jelikož trámy byly jako z perníku a lano stalo taky za… no nesálo za nic, tak to milý Lukáš přežil jen s odřeninami. Barák mu ale spadl na hlavu. Vyškrábal se ven, kde už na něho čekal kocour.
„Sežeň mi boty a odměním se ti bezstarostným životem“ zamňoukal kocour a urovnal si fousky
Lukáš zprvu nevěřil svým očím. Kocour který mluví a chce boty. Ale protože byl ještě trochu zblblý z toho věšení, a hlavně připitomělý z toho, jak mu spadnul barák na škebli, tak se vydali k místnímu obuvníkovi. Kocour si vybral boty na podpatku, zdobené perletí, celé z krokodýlí kůže. Lukáš zaplatil posledními dvě stě tisíci, co měl náhodou u sebe.
„A jsem na mizině“ prohlásil, když mu po třech dnech došlo co udělal.
„To nic“ utěšoval ho kocour a vykračoval si v nových botkách vedle bosého Lukáše.
„Co budu dělat?“ hořekoval Lukáš a vzpomínal na zlaté časy s Jankem.
„Hoď se do klidu, nemáš vůbec žádný problém“ snažil se mu spravit náladu kocour.
„Jakto že nemám? Nemám peníze, dům, jsem chudej jak kostelní myš!“
„Myš…“ zopakoval zasněně kocour a mlsně se oblízl.
A tak šli a šli a šli, až došli do království, kde hledali pro princeznu ženicha.
„Teď je na mě, abych se Ti odvděčil“ řekl kocour a vydal se ke králi.
Král uvítal kocoura jako pána. Obdivoval jeho krásné drahé boty. Kocour mu vyprávěl o daleké cestě, kterou vážil až sem, protože slyšel, že hledají ženicha pro svou dceru. Král byl nadšen. Okamžitě kocoura se svou dcerou oženil. Kocour z toho byl ještě chvíli na větvi, ale než se vzpamatoval, byli svoji. Zjistil, že princezna je docela kočka a že to mu jako kocourovi vyhovuje. Vyjeli si ven v kočáru. Lukáš ještě ležel u brány a čekal na svého kocoura, až mu pomůže a odmění se mu za boty.
Kocour opravdu nezapomněl a udělal z Lukáše svého poskoka. Lukáš musel cídit jeho boty, leštit trůn, jablko, žezlo i korunu a když měl všechny povinnosti splněné, mohl kocoura hladit. Lukáš byl vždy trochu prostomyslný a tak mu to ani nevadilo. Měl zbytky z toho, co kocour nedojedl, mohl spát na zemi u jeho postele a hlavně, měl jistotu, že zdejší lana a trámy jsou určitě dostatečně pevné….

A tak si žil a žil, až jednoho krásného dne mu došlo, že kocour se má líp. Sebral mu boty, dal je do bazaru a za stržené peníze si koupil papouška. Andulku. A dal mu jméno Janek. Odešel z království, našel si pěknou chajdu a tam si žil klidně a spokojeně až do dne, kdy ho zase navštívil jeden vychytralý kocour. Ale to už je jiná pohádka. Nebo není….?

Jo, nutno dodat, že bez bot pozbyl kocour svých výhod, princezna se s ním rozvedla a vzala si Lukáše, který konečně vedl bezstarostný život…. Uf, na to jsem málem zapomněl.
 

Pohádku o Smolíčkovi
 

Žil byl v lese jelen. A ten jelen jednoho dne nalezl v lese chlapečka, který se přilepil k borovici smůlou. Jelen si ho vzal domů a začal mu říkat Smolíček. Milý Smolíček, lehce zmaten, si ani neuvědomil, že by ho měli vychovávat jeho rodiče a tak vzal zavděk starým paroháčem. Však měl jelen Smolíčkovy nemístné poznámky denně na talíři.
„Kde máš tu svoji? Ta ti zahejbá tak dlouho, že sis nechal ty parohy pozlatit?“
Jelen to přecházel mlčením. Nemohl za to, že mu rostly zlaté parohy, protože jeho laň mu byla nevěrná tak dlouho, že kdyby žili spolu, slavili by zlatou svatbu. Takhle mu jen zezlátly parohy.
Smolíček byl pěkný pacholek. Nechával si sice říkat Pacholíček, ale to nezakrývalo fakt, že to byl pěkný grázlík. Doma nepomáhal, neumýval po sobě korýtko, když schlamstnul svou dávku sena (a to ještě užíral jelenovi). Když jelena trápily blechy, které chytil v místním nevěstinci od prodejných srnek, Smolíček se mu jen smál. Jelen poznal, že je nejvyšší čas se fracka zbavit, což v Smolíčkových čtyřiceti letech nebylo rozhodnutí ukvapené.
Jelen tedy odcházel schválně z domu a dával Smolíkovi Pacholovi příležitosti se osamostatnit. Jeho snaha ale vycházela nadarmo. Smolíček, místo aby se o domácnost staral, vařil si a pral – pořádal párty a zval na ně jezinky z dalekého okolí. Jedna se mu obzvlášť líbila, jenže byla pod lesním zákonem (že s lidmi nesmí nic mít) a tak Smolíček vždycky utřel hubu (obrazně samozřejmě). Stále líčil různé pasti, dával do rosy, kterou jezinky pily, notné dávky rumu, ale jezinky, bytosti éterické, něco snesly. Nikdy nebyly opilé dřív než pacholek Smolík a tak málokoho překvapilo, když přiopilé jezinky chtěly Smolíčka potrápit a vytáhly ho z baráku. Nesly si ho do doupata, protože takového pařmena potřebovaly do tlupy. Smolíček se začínal probouzet z limba a viděl, jak rozjívené jezinky (mimochodem ty nejhnusnější ze všech) si ho odnášejí do doupata. A protože Smolíček tušil, že si ho tam nenesou pro ozdobu, začal řvát o pomoc:
„Za hory za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou, Smolíčka pacholíčka jezinky pryč nesou.“
Jezinky se zhrozily této opilecké písně a spustili jiný nápěv.
„Smolíčku Pacholíčku, neboj se ani chviličku, jen třikrát se s tebou zahřejeme a hned zase půjdeme.“ Smály se divoce přiožralé jezinky.
Smolíček, když zjistil, co po něm ty obludy chtějí, začal řvát ještě více,
„Za hory za doly, mé zlaté parohy, pojďte si pro mě, jezinky u mají Smolíčka skoro v domě!
Jelen to hořekování slyšel, ale byl rád, že se nevděčného fracka zbavil. Vesele si povídal s divočáky kanci kam půjdou příště za babama a nějaký Smolík ho nemohl vytrhnout.
Jezinky už byly skoro u baráku, když narazily na jelena se zlatými parohy. Měl smůlu chudák. S těmi kanci se bavil na nevhodném místě. Prostě stáli jezinkám v cestě. Jezinky se lekly, pustily Smolíčka na zem a zdrhaly, co jim síly stačily. Smolíček se vrhnul jelenovi kolem krku a děkoval mu za záchranu. Jelen to rozdýchával docela dlouho. Být tak o padesát metrů jinde, měl od toho pacholka pokoj. Bohužel, pozdě bycha honit. Smolíček vylezl starému jelenovi na záda. Hned mu otrnulo a praštil jelena po palici.
„A alou domů“ zařval.
A tak se milý jelen Smolíčka nakonec přece jen nezbavil 
 

Pohádka o převozníkovi
 

Byla jednou jedna řeka. A byla kupodivu plná vody. A nebyla to voda ledajaká, byla totiž úplně mokrá. A protože lidé, kteří tudy chodili na jarmark, se neradi namočili, převážel je přes řeku převozník Matěj. Měl svou práci rád. Každý den nasednul do své loďky, opřel se do vesel a brázdil hladinu klidné řeky od rána do večera. A večer si vždycky spokojeně lehnul na postel, začal se usmívat a šeptal si: „To jsem Vás zase všechny převez!!!“

II.

Krátká pohádka o zlaté rybce

Byl jednou jeden rybář. A ten rybář lovil ryby. Na vodě. Na udici. A tenhle rybář neměl rybářský lístek. Jednou mu splávek zase zabral a on vytáhl do lodi zlatou rybu.
„Jakto, že lovíš bez lístku?“ sprdla do na dvě doby ryba a vyplivla háček
„Drž tlamu!“ řekl rybář a rybu si upekl…
 

Delší pohádka o zlaté rybce

Žil byl jeden dědeček a ten se živil rybolovem. Každé ráno vyjížděl na moře a večer se vracel domů. Většinou s prázdnou, protože od té doby, co tu jezdily tankery s naftou, se občas nějaký potopil a v tom sajrajtu toho moc živého nezbylo. Ale dědeček měl důchod a na svůj životní styl byl zvyklý. A tak pokaždé ráno vyjel na moře a pokoušel se něco vylovit. Někdy vytáhl kapitána právě potopené lodi (ty vyhazoval, protože byli podměreční), občas mu zabrala mořská panna, kterou si dlouze prohlédl a pak ji vrátil moři, protože by mu jeho babička pěkně zmalovala záda, kdyby se dozvěděla, jak si prohlíží spoře oděné nymfy. A od té doby, co byla babička přes internet napojená na špionážní satelity už raději ty mořské panny z vody ani netahal.
Jednoho dne se mu splávek opět zakolíbal a dědeček hrábl po podběráku. Jaké bylo jeho překvapení, když vytáhl zlatou rybu.
„Když mě nehodíš zpátky, splním ti tři přání“ zaskřehotala přiotrávená ryba a při pohledu na ropné skvrny se jí udělalo šoufl. Hledala nějakou udici již pěknou řádku let, ale nikdo, až na našeho dědu, nebyl takový blázen, aby v takovém sajrajtu rybařil.
Děda nejprve nevěděl, co má dělat, ale nakonec si rybu uložil do kyblíčku s vodou, nahodil motor a rozjel se směrem ke břehu. Ryba se podivila, když si všimla, že motor nemá žádnou nádrž.
„Jestli budeš chtít, tak ti přičaruju nádrž k tomu motoru“ řekla
„K čemu nádrž?“ podivil se děda a začal si ťukat na čelo
„Na pohonné hmoty“ odvětila rybka a vykašlala reklamní leták od Aralu.
„Moře je plné ropy…“ odtušil děda a vesele se zasmál
Ryba si konečně všimla hadice ponořené do moře, která nasávala mastnotu a sunula ji k motoru, vybrakovanému ze starého trabanta.
Dorazili ke břehu. Děda popadl kyblík s rybou a vydal se ke staré barabizně. Rybka zmerčila možnost a začala nabízet:
„Co bys řekl novému domu?“
„Blázníš rybo?“ zděsil se děda „Víš jaký bych musel platit daně? Takhle mám alespoň pokoj od berňáku!“
Otevřel dveře a přinesl rybu dovnitř. Vnitřek byl dost ubohý. Málo světla ze škvíry u dveří a jedna skříň. Ryba to zkusila naposledy:
„A co krásný vnitřek domu? Interiér dle poslední módy?“
„Ne, děkuju!“ odsekl děda a otevřel skříň. Objevily se dveře do výtahu. Za chvilku to cinklo a děda vstoupil dovnitř. Stiskl tlačítko a výtah se rozjel dolů.
Ryba oněměla úžasem. Taková barabizna a má výtah. Najednou se zdviž zastavila a děda vstoupil do podzemního přepychového sídla.
„Koukni, co jsem chytil, babičko“, volal už z dálky.
Babička líne zvedla oči od počítače, kde zrovna chatovala se Sexyboyem.
„Co to zase máš?“
„Zlatou rybku!“ chlubil se děda.
„Mluví?“ otázala se znuděně babička. Děda zašplouchal prstem ve vodě v kyblíku, ale ryba ze sebe nedostala ani slovo.
„Už ne, asi oněměla úžasem.“ pokrčil rameny dědeček.
„Tak ji hoď do akvária.“ houkla babička a vrátila se zpět do konverzace s mužem, který si říkal Sexyboy.
Zlatá rybka se marně snažila promluvit. Opravu oněměla. Nedostala ze sebe ani hlásku. Dědeček ji přinesl k obrovskému bazénu.
„Tady Ti bude dobře“ řekl a vylil ji do vody. Rybka se potopila, protřela si ploutvičkama oči a oněměla podruhé. V bazénu bylo asi tisíc dalších němých zlatých rybek.
Děda nasypal do bazénu osm pytlů krmení a šel zpátky do kuchyně. Vzal to přes konírnu, oddělení aligátorů, podrbal za uchem svého oblíbeného jednorožce, dal zob ptáku Ohniváku, nakrmil vlka a svou oblíbenou svíčkovou dostala do svého kotce i Karkulka.
Když došel do kuchyně a začal vařit pro sedmero krkavců, jen si povzdechl:
„Tedy, nebýt kouzelný dědeček, tak nevím, jak to tu uživím…“
 

O Sněhurce

Bylo jednou jedno království. V něm žil byl král, královna a jejich dcera. Královna byla trošku víc nemocná a tak nikoho moc nepřekvapilo, že jednoho dne nepřišla na snídani. Umřela, chudinka. A protože král chtěl, aby byla tahle pohádka alespoň trochu veselá, tak si podal inzerát v královské seznamce. Ozvala se mu jedna královna, která byla ochotná vzít si chlapa s dítětem. Tato královna byla trochu posedlá svou dokonalostí a krásou. Dokonce si pořídila zrcadlo ke kterému si nechala přidělat magneťák, kde ji božským hlasem Václav Neckář v nekonečné smyčce zpíval, že ona je na celém světe nejkrásnější.
Dcerušce krále, která poslouchala zásadně Hardrock a Deathmetal se brzy tato nahrávka oposlouchala a tak si nechala sestříhat od Ozzyho Osborna zpívaný projev, že Sněhurka je krásnější a pomocí své Dj-ské sestavy to zamixovala do královniny oblíbené stopy na kazetě. Královna se z toho mohla zvencnout. Když se shlížela ve svém zrcadle a medový hlas Vašíka ji obluzoval slechy, tak se najednou ozval řev metalové kytary a do toho skřehotavý Ozzíkův zpěv, že Sněhurka je krásnější. Okamžitě si nechala zavolat krále a ten - v obavě, aby pohádka nebyla nudná a stereotypní – vyhnal Sněhurku z hradu do lesů.
Sněhurka už delší dobu plánovala trampskou výpravu, jen se bála zeptat, a tak jí vyhazov přišel vcelku vhod. Objevovala v lesích nové rytmy a zvuky. Zaslechla slavíka, ocenila krásu disharmonie kvakotu žab, ševelení lesa a šplouchání potůčku. K večeru dorazila do dětského výcvikového tábora. Král zaměstnával děti a aby se vyhnul právním postihům, říkal, že v uranových dolech pracují trpaslíci. Děti, které hlídala robotizovaná jednotka, se mohly zbláznit radostí, když viděly někoho živého. Radioaktivní prostředí způsobilo, že dětem vyrostly vousy a jejich růst se zastavil. Opravdu vypadali jako trpaslíci. Roboti pustili princeznu dovnitř, protože na to byli naprogramováni.
Princezně se dětí zželelo a začala jim vyvařovat. Její hnusnou a odpornou stravu přežilo jen sedm, ostatní přemohly roboty a utekli do lesů. Těchto sedm statečných zůstalo s princeznou. Jedli její nechutná jídla, nestěžovali si, že jí vyprané hadříky jsou ještě špinavější než před tím, nechali se od ní buzerovat a z počátku jim docela vyhovovalo, že se o ně někdo stará. Jediný, komu z toho trochu více hráblo byl Šmudla, který se oholil a dělal nejrůznější pakárny, aby se vyhnul práci. Jenže pak to začalo. Byl konec časů, kdy si k trpaslíkům jezdily jezinky na folkové pařby, Sněhurka jim všechno zatrhla. Jediná povolená hudba byla deathmetal.
Trpaslíci si časem začali uvědomovat, že robotí teror byl jen slabým odvarem toho, co je čeká s touhle Sněhurou. Prófa sestrojil z robotích zbytků vysílačku a zkontaktoval králova zástupce, že se jim v táboře usídlila Sněhurka a že se to nedá vydržet. Ten to řekl královně, která se marně snažila z pásky s božským Vašíkem odfiltrovat Ozzyho. Královna – ve tváři strhaná od toho, jak po nocích vystřihovala nenáviděný hlas prohlašující, že Sněhurka je nejkrásnější- už vypadala spíš jako ježibaba. Rozhodla se Sněhurce pomstít. Koupila si balíček jablečných žvýkaček a vydala se do lesa. Brzy našla zdevastovaný dětský tábor, ze kterého to už zdáli dunělo. Narvala si špunty do uší a vešla dovnitř. Na parketu se svíjela Sněhurka a v rytmu ohlušující hudby předváděla nejrůznější taneční kreace. Trpaslíci z toho lezli po stropě a s nostalgií vzpomínali na písničky Nedvědů a Nohavici. Královna začala frajersky žvýkat žvýkačky. Sněhurka chtěla být taky hned in a tak si od ní jednu vzala. Netrvalo dlouho a milé Sněhurce jablečná žvýkačka zaskočila. Překotila se na záda a začala se dusit. Nakonec se přestala hýbat úplně.
Trpaslíci plakali dojetím. Konečně od ní mají pokoj. Vystavili jí jako odstrašující případ ve skleněné rakvi. Jezinky zas začaly jezdit na folkové festivaly, královna dostala od Prófy novou nahrávku Neckáře. Byli opravdu spokojení. Jenže nic netrvá věčně a i jejich štěstí mělo konec.
Jednou jel kolem na kole princ, co si hledal nevěstu a co čert nechtěl, přijel do tábora ozářených dětí-trpaslíků. Jelikož byl lehce úchylný, když uviděl zfialovělou krásku v rakvi, začal jí okamžitě líbat, až jí odzátkoval dýchací trubici ucpanou žvýkací gumou. Sněhurka se rozkašlala.
Do trpaslíků jako když střelí. Prchali, co jim nohy stačily. Královna si sbalila své zrcadlo a odešla dobrovolně do vyhnanství. Princ, ač se vzpíral a bránil, si byl nucen vzít princeznu Sněhurku a pykal za to, že se s ní líbal. A to je konec klasické pohádky o štěstí v jednou království 8)))

Sepsal Šmudla

Závěrem nutno dodat, že nakonec Sněhurka ohluchla a přestala své okolí terorizovat hlasitou hudbou. V království se rozhostilo ticho a klid. To byla krása……